Vybíjítko (použijte před čtením)

je fuč!

 

Emoce, vědomí, automatizace, společnost: all in one megamix

Předem se omlouvám za určitou roztěkanost. Od původního tématu "Je zaměstnanec komoditou?", rozebíraného na twitteru, se již trochu vzdaluji. V reakci na inspirující komentář Pavla Šuchmanna (děkuji!) jsem tu porodil takový šílený a ne zvlášť soudržný traktát. Asi už to tu nechám, když jsem to sepsal. Je toho trochu víc, tak to pro větší přehlednost vkládám jako samostatný článek.

Pavle, musím říct, že pracuješ s termíny, o kterých toho moc nevím a necítím se dostatečně fundovaný k polemice. Postupně si to procházím, snažím se doplnit si mezery a vše pokud možno správně pochopit. Přidám teď aspoň několik poznámek inspirovaných tvým komentářem. Snad to bude dávat trochu smysl.

Emoce

Píšu, píšu, až nakonec zjistím, že jsem v podstatě popsal možný způsob implementace emocí u robota, takže jak to vidím? Jako bych emocím nepřisuzoval žádnou zvláštní hodnotu a vnímal je jen jako chemickou odměnu, nebo trest, jenž nám mozek přichystá podle toho, jak úspěšní si připadáme při plnění našich cílů. Dědičně zakódované cíle (snaha přežít) přitom rámcově předurčují veškeré naše konání, které se případ od případu liší, a to v závislosti na dosavadních prožitcích, aktuální situaci a inteligenci každého z nás. Ježkovy voči, to zní děsně. :) Tedy podle toho, jak píšeš, spíš se kloním k variantě, že emoce jsou vedlejším produktem procesu realizace našich cílů a slouží víceméně jako zpětná vazba (byť nás tato může ztrestat i za události, které jsme nemohli ovlivnit), zatímco inteligenci mohu chápat jako vlastnost, ovlivňující způsob dosahování těchto cílů.

Vědomí

Moc filosofických textů jsem nenačetl, vlastně jsem v této oblasti nevzdělanec a možná i proto mě snad až příliš zasáhla kniha D. Dennetta, Druhy myslí, která zpochybňuje existenci vědomí v tom smyslu, jak ho obvykle chápeme, tedy schopnost uvědomovat si sebe sama. D. Dennett tvrdí, že i uvědomění sebe sama může být pouhý přelud. Mnoha lidem je tato myšlenka protivná, protože si nechtějí připustit, že by mohli být pouhými biologickými automaty, byť natolik sofistikovanými, že si to neuvědomují. Lidé obvykle vědomí považují za něco, co věda nedovede popsat, za něco, čím se odlišujeme od strojů.

Je dost možné, že se od strojů, které sami konstruujeme, lišíme jen stupněm složitosti. Je pro nás obtížné uvěřit, že i my sami bychom mohli být stroji, protože by nezbýval prostor pro ducha. Pokud bychom i my byli stroji, mimo jiné by to znamenalo, že i kreativita není nic jiného, než jen program, na který se jen dosud nikomu nepodařilo úspěšně aplikovat metody reverzního inženýrství. :)

Co z toho plyne?

1) Buď budeme mít stroje, které nám budou v maximální možné míře pomáhat, ale zůstanou i nadále pouhými neživoucími nástroji užitečnými při výkonu / řešení nějaké konkrétní předem určené úlohy (např. zmíněné šachy). Člověku, jakožto kreativnímu prvku, tak stroj nesebere prostor pro uplatnění,

2) nebo vytvoříme stroj, který bude kvalitativně od člověka nerozeznatelný a ten si buď zotročíme, nebo jej necháme vlastnímu osudu,

3) nebo můžeme stroje odpovídající popisu v bodu 1 neustále zdokonalovat, až nakonec zjistíme, že jsme se dopracovali ke stroji popsanému v bodě 2. Tedy scénář známý třeba z filmu Terminátor. (Soudný den je nevyhnutelný:)

Socialismus

Abychom přežili, musíme buď krást, nebo být společnosti nějakým způsobem prospěšní (vykonanou prací třeba). Budeme-li uvažovat víceméně rovnoměrnou distribuci bohatství, setrvalý růst stupně automatizace všeho a zachování jedinečnosti lidské schopnosti kreativního myšlení (což ale odporuje tomu, co jsem zmiňoval v části nadepsané "Vědomí"), měl by někdy v budoucnosti nastat okamžik, kdy jiná, než stále více ceněná kreativní práce, nebude třeba a kdy se vzhledem k rostoucímu bohatství celé společnosti hranice minimální společenské prospěšnosti každého jedince, nutná pro jeho přežití, limitně přiblíží nule? Čili že se většina lidí bude víceméně poflakovat a pouze hrstka bude intenzivně pracovat, jak jsem to už popisoval?

UPDATE: Ne, takto je to zavádějící. Společnost přeci není statická, ale přizpůsobuje se.  ¶ 4:53 odp.