Vybíjítko (použijte před čtením)

je fuč!

 

Na některé věci máme jen jeden pokus

...a poté je již náprava vyloučena.

Problémy mají ve srovnání se suchým ledem jednu zásadní nevýhodu. Nesublimují, parchanti! Zaměstnáváním mysli zástupnými problémy, se ten zásadní nevyřeší.

Je zajímavé, jak chce člověk naprosto přesně vyjádřit nějakou konkrétní věc a popisuje a popisuje, až nakonec zjistí, že se kruhem vrátil zas úplně na začátek a že celý ten sáhodlouhý popis lze vlastně shrnout jediným slovem, kterému se chtěl z nějakého důvodu vyhnout. Jenže je tu problém. To jedno slovo je tak děsivě holé a pravdivé, že si uvědomí, že skutečnost, že jej prostě nevyslovil a začal vysvětlovat a rozvádět, měla zřejmě nějaké opodstatnění a celý proces tedy pro jistotu znovu opakuje. Po chvíli ale opět dojde k závěru, že moc kecá a začne seškrtávat. Jak tak seškrtává, najednou zjistí, že se zas dopracoval k tomu stejnému slovu a že všechna omáčka, co okolo něj navařil, aby se vyhnul jeho přímému použití, byla úplně zbytečná.

Celý proces má dokonce ještě jedno, na první pohled skryté, využití. Pozorováním počtu jeho opakování si můžeme udělat hrubou představu o stupni natvrdlosti sledovaného subjektu.

Jakmile náš hrdina dospěje k závěru, že počtem neúspěšných pokusů o přesnou formulaci myšlenek a pocitů popřel smysl dalšího snažení a popřemýšlí o možnosti bez omáčky a na férovku vyslovit to jedno slovo, které má stejně celou dobu na jazyku (chvíli se tento postup ještě snaží všemožně ospravedlňovat - například úvahami o nezměrné hloubce a obdivuhodné přesnosti jeho významu a zažívá určité zadostiučinění, že dospěl k rozumnému řešení slovo skutečně užít), najednou si uvědomí, že příjemce není stejně naladěn, že jeho představa o významu inkriminovaného slova se rozhodně nemusí potřebnou měrou shodovat, protože on/ona si přece vůbec nemusel projít oním kolečkem poznání. Pro příjemce je to slovo jen jedno z mnoha. Je to slovo, které používá spousta lidí okolo, aniž by se za ním v jejich myšlenkách skrývaly všechny ty silné pocity a hluboké významy. Nakonec si uvědomí děsivou skutečnost. Vždyť to slovo říká každý jouda. Ti joudové o něm třeba vůbec nepřemýšleli. Oni s ním prostě jen tak plácli! Jak si to vůbec mohli dovolit? Neslýchané!

Je zdrcený, mlčí a nakonec neřekne nic.

To je ale blbost, že? On totiž ten náš hrdina trpí jakýmsi pocitem výjimečnosti, že právě v jeho hlavě a v žádné jiné se s oním slovem pojí silné emoce, že jedině on je schopen kognitivních pochodů potřebných k takovému stupni abstrakce.  ¶ 1:18 odp.