Vybíjítko (použijte před čtením)

je fuč!

 

Jak si O2 naprosto zbytečně kazí image

ČT právě odvysílala reportáž o tom, jak se pozůstalí jednoho ze zákazníků společnosti O2 pokoušeli vypovědět smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, kterou jejich zemřelý příbuzný uzavřel a která prý dle obchodních podmínek společnosti v případě úmrtí automaticky přechází na pozůstalou osobu.

Zamysleme se nad tím, jaký asi zisk O2 vygeneruje navíc, když v případě úmrtí zákazníka trvá na dalším zasílání faktur pozůstalým. Je zajímavé, že v okamžiku, kdy na neetický přístup operátora upozorní televizní reportáž a mluvčí O2 dostane příležitost se k celé věci vyjádřit v poměrně sledovaném médiu, nikoho z managementu nenapadne, že veřejná omluva a označení celé záležitosti za pouhé nedopatření, je skvělou příležitostí, jak negativní vyznění celé reportáže zcela otočit.

Veřejnou omluvou, nabídkou poskytnutí služeb pozůstalé osobě zdarma a přiznáním, že došlo k trapnému omylu (i když to byl třeba hloupý záměr, který se jen takto nevhodně provalil), by společnost vyslala zcela opačný signál, a sice že spokojený zákazník je vždy středobodem jejich zájmu. Věřím, že i dotčení by v takovém případě další smlouvu uzavřeli rádi právě s O2.

V O2 by se měli více zaměřit na živé zákazníky. U těch je totiž naděje, že jejich služby budou spotřebovávat i v budoucnu a po skončení smlouvy si její platnost rádi prodlouží.

Postoupení smlouvy na pozůstalé je pochopitelné tam, kde služby byly již dodány. Charakter telekomunikačních služeb je jaksi jiného rázu. Mrtví netelefonují.

Buďte chytří a nepouštějte se do sporu dříve, než si promyslíte, zda vám to za to stojí. Dohodnout se, bývá obvykle lepší, než se postrkovat.  ¶ 9:02 odp. Komentáře: 0

 

Na některé věci máme jen jeden pokus

...a poté je již náprava vyloučena.

Problémy mají ve srovnání se suchým ledem jednu zásadní nevýhodu. Nesublimují, parchanti! Zaměstnáváním mysli zástupnými problémy, se ten zásadní nevyřeší.

Je zajímavé, jak chce člověk naprosto přesně vyjádřit nějakou konkrétní věc a popisuje a popisuje, až nakonec zjistí, že se kruhem vrátil zas úplně na začátek a že celý ten sáhodlouhý popis lze vlastně shrnout jediným slovem, kterému se chtěl z nějakého důvodu vyhnout. Jenže je tu problém. To jedno slovo je tak děsivě holé a pravdivé, že si uvědomí, že skutečnost, že jej prostě nevyslovil a začal vysvětlovat a rozvádět, měla zřejmě nějaké opodstatnění a celý proces tedy pro jistotu znovu opakuje. Po chvíli ale opět dojde k závěru, že moc kecá a začne seškrtávat. Jak tak seškrtává, najednou zjistí, že se zas dopracoval k tomu stejnému slovu a že všechna omáčka, co okolo něj navařil, aby se vyhnul jeho přímému použití, byla úplně zbytečná.

Celý proces má dokonce ještě jedno, na první pohled skryté, využití. Pozorováním počtu jeho opakování si můžeme udělat hrubou představu o stupni natvrdlosti sledovaného subjektu.

Jakmile náš hrdina dospěje k závěru, že počtem neúspěšných pokusů o přesnou formulaci myšlenek a pocitů popřel smysl dalšího snažení a popřemýšlí o možnosti bez omáčky a na férovku vyslovit to jedno slovo, které má stejně celou dobu na jazyku (chvíli se tento postup ještě snaží všemožně ospravedlňovat - například úvahami o nezměrné hloubce a obdivuhodné přesnosti jeho významu a zažívá určité zadostiučinění, že dospěl k rozumnému řešení slovo skutečně užít), najednou si uvědomí, že příjemce není stejně naladěn, že jeho představa o významu inkriminovaného slova se rozhodně nemusí potřebnou měrou shodovat, protože on/ona si přece vůbec nemusel projít oním kolečkem poznání. Pro příjemce je to slovo jen jedno z mnoha. Je to slovo, které používá spousta lidí okolo, aniž by se za ním v jejich myšlenkách skrývaly všechny ty silné pocity a hluboké významy. Nakonec si uvědomí děsivou skutečnost. Vždyť to slovo říká každý jouda. Ti joudové o něm třeba vůbec nepřemýšleli. Oni s ním prostě jen tak plácli! Jak si to vůbec mohli dovolit? Neslýchané!

Je zdrcený, mlčí a nakonec neřekne nic.

To je ale blbost, že? On totiž ten náš hrdina trpí jakýmsi pocitem výjimečnosti, že právě v jeho hlavě a v žádné jiné se s oním slovem pojí silné emoce, že jedině on je schopen kognitivních pochodů potřebných k takovému stupni abstrakce.  ¶ 1:18 odp. Komentáře: 0