Vybíjítko (použijte před čtením)

je fuč!

 

Spěje společnost nevyhnutelně k socialismu?

A jsou odpovědi paní Jiřiny příliš monotematické proto, že je blbá?

Domnívám se, že ano a že je to též dle mého názoru nevyhnutelné, nedojde-li k nějakému dramatickému zvratu ve vývoji lidstva. To je poměrně odvážné tvrzení a pokusím se ho tedy nějak podpořit.

Téma revoluce, při které se nadvládu nad světem pokusí převzít roboti, naše vlastní produkty, rozebíralo již mnoho autorů. Všechny úvahy o robotí revoluci staví na jediném předpokladu, a to vzniku skutečné umělé inteligence, kterou zde rozumím schopnost kusu hardwaru a softwaru uvědomit si sebe sama, samostatně jednat a řešit úlohy předem neurčeného typu.

Pokusím se nyní rozebrat důsledky současného technického pokroku, které bude teoreticky možné pozorovat již v blízké budoucnosti (aniž by to vyžadovalo vznik umělé inteligence v tom smyslu, jak se běžně chápe), či lépe takové důsledky, které můžeme v omezné míře pozorovat již nyní.

V 19. století došlo k tzv. průmyslové revoluci. Nejdůležitějším vynálezem té doby byl parní stroj, který umožňil skokové zvýšení efektivity výroby v různých odvětvích lidské činnosti. Díky parnímu stroji již nebylo třeba lidí ani zvířat, jakožto zdrojů energie k pohonu různých strojů. Je logické, že při skokovém zvýšení produktivity práce by při konstantním objemu produktu došlo k úbytku potřebné lidské práce. Strach lidí o práci tehdy vedl až ke vzniku tzv. hnutí rozbíječů strojů. Poučeni minulostí již víme, že množství pracovních příležitostí pro každého člověka v konečném důsledku naopak vzrostlo.

Teď si asi říkáte no a co jako, proč to sem píšeš, to vím taky, ne? Že nejdřív lidi lovili mamuty, pak makali na polích, potom zas v továrnách, aby nakonec zakotvili v kancelářích. Tady chceš dělat chytrého, či co?

Kromě toho, že nyní stále intenzivněji pociťujeme, že informace a neméně schopnost jich správně užít jsou to, oč tu běží (protože cesta k dostatku všeho ostatního vede právě přes ně), i nyní stále dochází k tomu, co se začalo výrazněji projevovat již s příchodem technické revoluce, tedy zvyšování produktivity práce díky stále rostoucí míře využívání strojů.

Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik úkonů denně provádíte a kolik akcí je skutečně kreativních a nejsou pouhou předvídatelnou a tedy předem popsatelnou reakcí na určitý podnět? Kolik rozhodnutí zahrnujících skutečné využití inteligence (tedy něčeho, co nejsme pro přílišnou složitost schopni algoritmizovat), ne pouze rutiny, denně provedete? Užitím automatizace, byť v maximálním možném rozsahu těžko zautomatizujeme celé "povolání", avšak ušetříme spoustu zbytečné práce a zbyde více času na samotné myšlení, kterým se odlišujeme od strojů.

Vezměme si pro příklad třeba práci účetní. Kolik jejích činností je skutečně kreativních a kolik "otročina"? Když myslím, nemůžu dělat nic jiného, když dělám robotu, můžu u toho např. poslouchat hudbu. Poslouchám-li hodně, jsem tzv. intelektuální flink. Konkrétně tento "last.fm indikátor mentálního vytížení(TM)" samozřejmě nemohou používat ženy, které údajně oplývají schopností zvanou multitasking. Mnoho lidí si v rutině libuje, protože myšlení bolí.

Na určité úrovni technického pokroku se tak nevyhnutelně dostaneme do stavu, kdy veškeré činnosti budou automatizované a člověk se již nebude moci skrývat před faktem, že je třeba uvažovat, rozhodovat a činit. Člověk vládne inteligencí a právě díky tomu je schopen přijít s něčím novým a dát tak stroji impulz, aby provedl, co je třeba (my lidé totiž víme, nebo si aspoň myslíme, že víme, co je třeba).

Jiná otázka ovšem je, zda je člověk schopen skutečně s něčím novým přijít a zda vše, co dělá, není opět pouze určitý druh velmi sofistikované rutiny. To by znamenalo, že situace, kvůli které celý tento příspěvek rozvádím, nikdy nenastane. Budeme se jí pouze limitně blížit. Pokrok tak bude plynule směřovat k něčemu, co se bude stále více podobat umělé inteligenci, až se to jednoho dne stane nerozlišitelné se všemi důsledky, které již rozebíralo x různých hlav. S případným nástupem umělé inteligence se poprvé stane něco, co tu doposud nebylo, a to oddělení hmoty od něčeho, čemu říkáme duše. Duše se na ní stane nezávislá, a tak vlastně nesmrtelná. (Robot si svou duši jednoduše zazálohuje na nějaké médium a počká, až mu jiný robot vyrobí nové tělo.) Duše = software, hmota = hardware pro provoz software. (To je ale na jinou úvahu.)

Vraťme se tedy k sociálnímu aspektu pokroku. V okamžiku nasycení veškerých materiálních potřeb lidstva by už racionální jedinec neměl potřebu usilovat o hmotné statky a jediným ukazatelem jeho úspěchu ve společnosti by se stala jeho schopnost tuto dále vlastním úsudkem rozvíjet. Co by dělali všichni pasivní lidé, kteří na nic takového neaspirují, nebo jejich mentální schopnosti nestačí na to, přijít s něčím novým, či vykonávat rozhodnutí vedoucí k dalšímu rozvoji společnosti? Vedl by takový pokrok k extrémní polarizaci společnosti, ve které by pracovala a plodů své tvořivosti užívala pouze hrstka schopných, zatímco většina ostatních pouze přežívala. Inteligence, která má vliv na stupeň kreativity (opravdu?), je narozdíl od jiných charakteristik člověka z převážné části vrozená. Není tedy společnost, ve které je pro úspěch člověka nejdůležitější hodnota předem daná, diskriminující? Bude moderní společnost čím dál více fungovat na principu chytrý, postarej se o svého hlupáčka? Brrr. Mimochodem, když o něčem přemýšlíme a využíváme při tom onu inteligenci, je náš postup skutečně nepopsatelný? (Tedy děláme něco jiného, než by teoreticky mohl dělat nějaký pokročilý stroj?) Pff, nějak se do toho zamotávám.

Teď když jsem to dopsal, jsem si zpětně uvědomil, že to je celé asi nesmysl. Hranice toho co ještě není, a co už je umělá inteligence, se stane pravděpodobně velmi těžko rozlišitelnou a stejně tak dělení lidí na schopné a neschopné je zjednodušující. Jediným logickým závěrem tedy je, že růst důležitosti mentálních schopnostích, jakožto klíčového faktoru pro uplatnění se ve společnosti dále poroste, což už tak překvapivé zjištění není.

Zdraví vás robot Pavel!

UPDATE 15. 3. 2010: Možná, že se snažím vždycky vše zahrát do OUTu proto, že se závěrů, které z takových úvah plynou, trochu bojím. Od @bver (děkuji!) jsem dostal upozornění na tento článek (jen v aj), kde autor uvažuje nad stejným tématem, dochází k podobným závěrům, ale snad se jich tolik neleká.

Štítky: kydy, roboti, společnost

  ¶ 4:33 odp. Komentáře: 4

 

Od pavěd až k jádru úspěchu současné civilizace :-o

aneb Pavel, potrefený skorobc. kydá - kyd, kyd...

Vždycky mě hrozně baví poslouchat, čím se kdo zabývá, jaké řeší problémy, jaké slaví úspěchy. Nezřídka se mi stává, že toho druhého vidím jako borce, který má na svém poli jasno, zatímco já se plácám v něčem neurčitém a vlastně neumím nic, co je skutečně k něčemu dobré.

Společenská věda = pavěda

Pramení tato implikace ze samé podstaty věci, nebo spíše z toho, že představit si konkrétní přínos člověka zabývajícího se neexaktní vědou, vyžaduje vyšší stupeň abstrakce? Skutečnost, že nějaký vědní obor není jasně ohraničitelný a nedává jasné výsledky (např. přemítání o nesmrtelnosti žirafy a posmrtném životě kalkulaček - filozofie; či odhady vývoje chování velkých skupin lidiček ovlivňovaných rozhodováním jiných, menších skupin lidiček - politologie) není dle mého názoru ani tak doklad jeho méněcennosti, jako spíše toho, že k dané problematice nelze při současné úrovni poznání přistupovat stejně jako k přírodním vědám, z čehož pramení určitý rozpor. Ono vlastně i kdychom byli schopni k problémům společenských věd přistupovat matematickými postupy, transformovali bychom je tak na aplikace matematiky a nejednalo by se tedy již o společenské vědy v pravém slova smyslu.

Leckterý matematik nebude nějaké blábolení, které se nedá převést na elegantní matematický zápis, považovat za vědu a nelze mu to zazlívat, protože pokud bychom slovem věda chápali exaktní vědu, pak ten, kdo nalezne její styčný bod například s filozofií, má u mě obdiv. (No dobře, mě nezajímá, že o to nestojíte - to je jenom takový řečnický obrat.) Přírodní vědy pracují s jasně definovanými vstupy, a tak mohou docházet k exaktním závěrům, které je pak, na rozdíl od jakýchsi těžko ověřitelných teorií, snazší "prodat". Řekl bych, že tomu není ani tak proto, že by se filozofové dost nesnažili, jako spíše proto, že řešení těchto problémů není možné pro absenci jasně definovaných vstupů algoritmizovat.

Jsem z těch, co věří, že vše kolem nás lze exaktně popsat, byť to může být neskutečně složité. Třeba ženské myšlení a láska. Kdybychom například právě tyto dva jevy byli schopni přesně modelovat pomocí nějaké super pokročilé techniky (model by zahrnoval všechny atomy, ze kterých se skládá ženský mozek), stejně by nám to nepomohlo vysvětlit je v lidském slova smyslu. Vytvořili bychom pouze umělý model, který by fungoval, ale sám sebe by nevysvětloval. Chápete? Ne? Chyba není na straně příjimače.

Neschopnost některé problémy popsat matematickým jazykem přisuzuji pouze příliš vysokému stupni jejich složitosti. Je-li faktorů ovlivňujících chování celku příliš mnoho, není možné do modelu zahrnout všechny. Namísto toho musíme aplikovat nějaký stupeň zjednodušení, kterým však do modelu vnášíme nepřesnosti. I přes veškerou snahu se nakonec může ukázat, že samotné předpoklady vedoucí k vytvoření takového zjednodušujícího modelu jsou chybné, a tak tímto není možné skutečnost vůbec podchytit. Např. vývoj lidstva jako celku není možné na současné úrovni poznání přesně předvídat prostě proto, že nejsme schopni nasimulovat chování člověka, natož pak chování a interakci miliard lidí. Nelze se divit, že modely popisující celek na základě historické zkušenosti či statistických dat z tohoto celku vybraných, nejsou s to uspokojivě popsat jeho chování. Předvídat vývoj společnosti či hospodářství je vlastně podobný typ problému, před jakým stojí např. zkoumači počasí (meteorologičtí lidé). Vycházíme vždy z nějakých zjednodušujících předpokladů a hledáme určité vzory chování, protože nejsme schopni modelovat celý problém simulací každé jeho základní součásti.

Přestože si fandím natolik, abych se odvážil tvrdit, že jsem schopen si o různých vědních oborech udělat alespoň základní představu, ať už je jakkoliv nepřesná, rozhodně to nestačí k tomu, abych si jej dovolil soudit a třeba i zavrhnout jako nepotřebný. To samozřejmě neznamená, že si nemohu vytvořit vlastní názor a musím se všemi nesmysly, které kdokoliv publikuje souhlasit, protože co je psané, to musí být přeci pravda, že... Uvědomuji si ale, že aby má argumentace měla nějakou váhu, musím se nejprve s daným problémem alespoň zběžně seznámit. WOW a teď co? Neříkám to proto, že vám to chci vnucovat!

V době demokracie vycházíme ze základní premisy, že každý má právo rozhodovat o věcech svých i veřejných. Zastupitelská demokracie je jistě méně demokratická, než demokracie přímá, avšak její podstata vězí v tom, že ty, které považujeme za odborníky v určitém oboru, delegujeme, aby rozhodovali za nás, protože všem problémům nemůžeme věnovat stejné, maximální možné úsilí. Právě na specializaci totiž stojí úspěch naší slavné civilizace. Když budu chtít navrhnout dům, raději požádám architekta, než abych si sám postavil zemljanku. Že to moc nefunguje, je už jiný problém. Třeba nějaký filozof jednoho dne přijde s nějakou novou formou organizace společnosti, nebo alespoň releasuje demokracii 2.0 a třeba to nedopadne jako jiné takové pokusy v minulosti. Pokusný králík ale být nechci, to ne.

Long story short: Jsem smutné letadlo, které žvatlá.

Přeji Vám hezké svátky a hodně úspěchů v novém roce!

Štítky: dada, kydy, věda

  ¶ 12:45 odp. Komentáře: 0