Vybíjítko (použijte před čtením)

je fuč!

 

Nic nicovatější než vakuum

Aneb jak jsme se od reportu zážitku z diskuse o zamrzlé evoluci (Bylo to moc zajímavé btw. Natáčel to Český rozhlas, takže se to asi bude vysílat, ale nevím kdy.) dostali po návratu domů přes porozumění principu odrazu světla od difuzních povrchů při zachování platnosti tvrzení o rovnosti úhlů dopadu a odrazu paprsku (možná v dalším článku:), zjednodušení umožňujícímu relativně snadnou představu vícerozměrných prostorů v analytické geometrii (také námět:), laické pochopení změny hmotnosti tělesa, jakožto pouhé změny objemu energie potřebné k jeho dalšímu urychlení o konstantní jednotku, až k neuchopitelnosti nekonečna (to už byste chtěli moc:).

Tedy intelektuálně (sprosté slovo - neříkat) bláboloidní středa.

Dnes se s vámi podělím o otevřenou otázku představy ničeho. Možná vám, stejně jako mě, vždycky vrtalo hlavou, co je vlastně za hranicemi vesmíru. (Tedy za předpokladu, že sdílíte představu vesmíru, jakožto rozpínajícího se prostoru a takové nesmysly řešíte.) Možná je to pouze nějaký můj přelud plynoucí z pohrdáníhodné zásady podle sebe soudím tebe, ale vždy, když jsem někde četl nějakou diskusi nebo článek týkající se rozpínání vesmíru, vnímal jsem to tak, že zde máme onen vesmír, prázdný prostor, ve kterém se sem tam nachází nějaká hmota, pak jeho hranici a nakonec nepředstavitelné nic. Nikdy jsem nechápal, jak by to nic vlastně mělo vypadat. Shledávám obtížné představit si nicovatější nic, než nic z vesmíru, tedy vakuum.

Dneska mě však napadlo, že toto nic za hranicemi vesmíru může být úplně stejné nic jako to, které už známe z jeho vnitřku, s jediným rozdílem, a to tím, že v onom nic uvnitř, se sem tam něco nachází a říkáme tomu vesmír. Tedy převratná představa (alespoň pro mě) že to, čemu říkáme hranice vesmíru, je pouze nejzazší hranice, ke které se dostalo stále rozpínající se a řídnoucí znečištění onoho stále stejného nic.

Podle této představy bychom si tedy vesmír mohli představit jako nekonečný, absolutně prázdný prostor, který je postupně zaplňován řídnoucím hmotným a energetickým znečištěním, které se uvolnilo s velkým třeskem. Asi jako kdybych hodil do prázdného prostoru dýmovnici a mlha, ekvivalent toho, čemu říkáme vesmír, by postupně tento prostor zaplňovala. Jediné, v čem by se odlišoval vnitřek vesmíru od toho, co je za jeho hranicemi, by byl fakt, že tomu vnitřku, tedy prostoru, který je již znečištěn, říkáme vesmír, zatímco jinak úplně stejnému prázdnému prostoru okolo, už nijak neříkáme a je pro nás z nějakého důvodu tajemnější, než již znečištěný prostor.

Je tato představa chybná? Liší se opravdu ta část sporadicky vyplněná hmotou a energií od toho, co ji obklopuje, i nějakým jiným způsobem, nežli pouze tím, že zbytek je úplně prázdný? A jestli ne, proč jsem doposud měl ten pocit, že to tak má být a teprve teď mě napadlo, jak si to vysvětlit, aniž bych se musel namáhat pochopením nějakého tajemného nicovatějšího nic?

Netvrdím, že má (ne)představa nekonečného nic, je nějak supr přitažlivá!

Jasně, v případě, že by uprostřed toho prázdného prostoru nebyla ta trocha smetí, které říkáme vesmír a navíc tento prostor byl skutečně nekonečný, tak v nekonečném nic je podivná třeba i představa času, protože by neexistoval žádný referenční bod, ke kterému bychom jej mohli měřit. Při takové představě vesmíru, jakou jsem popsal já, však čas (pokud vůbec něco takového opravdu existuje:) logicky musí existovat i mimo jeho hranice, protože pokud se ten rozpíná pomaleji, než rychlostí světla, musí být z vnějšku pozorovatelný. Ne?

Co si o tom myslíte? Znamená to, že mi hráblo? Nebo je to ok, ťukáte si na čelo a říkáte si, že objevuju Ameriku? Pokud je tu někdo astronom / fyzik / astrofyzik, může to tu prosím vyjasnit? Je na té představě něco špatného? Co? Takhle totiž cítím příjemnou úlevu, že už se nemusím namáhat představou nicovatějšího nic, nežli je obyčejné nic, tedy vakuum. :-D

Jediné, co tak nějak stále zůstává, je trvající problém s představou onoho nekonečného prázdného prostoru, ve kterém tohle všechno probíhá. Ale na to už kašlu. To už mi představivost nebere.

Štítky: 42, bláboly, nekonečno, prázdnota, vesmír

  ¶ 1:40 dop.